Východní Turecko
zpět na hlavní stránku
Kmeny Chetitů přišly do Anatólie na poč. 2. tis. př.n.l.
a dobyly zemi od chatijských vládců. V době svého vrcholu byla Chetitská říše jednou z největších mocností starověku
a zahrnovala nejenom Malou Asii, ale také království Aleppo
a Babylón. Rozvoj chetitské kultury vedl ke stavbám opevněných měst s otevřenými chrámy a obrovskými paláci.
Městský okrsek Hattuša byl osídlen již ve 3. tis. př.n.l. Chatušiliš I. zvolil město v 17. st. př.n.l. za svoje sídlo. Ve 14. st. př.n. l. rozšířil Šupiluliumaš I. chetitské panství až do Sýrie. V důsledku toho se střetl s Egyptem. Vládcové Chatušiliš III.
a Turhalija IV. vybudovali v následujícím období chrám, městské hradby a skalní svatyni Yazilikaya. Kolem r. 1200 př.n.l. padla chetitská říše za oběť útokům mořských národů a Thrákům, kteří město Chatušaš vypálili. Posledním chetitským králem byl Šupiluliumaš II. Po asi 300 letech, v 9. st. př.n.l. osídlili oblast Chatušaše Frýgové. Malé město zde přetrvalo do 6. st. př.n.l.
Ruiny chetitského osídlení byly poprvé odkryty v r. 1834 Charlesem Texierem. První vykopávky prováděli v l. 1906 - 1907 Winkler a Pulchstein.
Město zabíralo strmě se svažující prostor posetý skalními ostrohy na jihozápad od Bogazkale. Několik budov kdysi stálo na široké pláni.
Büyük Mabet se nachází hned za prodejnou vstupenek. Jedná se o tzv. Velký chrám, který má dochované velké čistě vytesané kamenné prahy s přesně vyvrtanými otvory pro upevnění nosných trámů. Jedná se o jednu z největších
a nejlépe dochovaných chetitských staveb, jeden za sedmdesáti původních chrámů. Byl zasvěcen bohu bouří Teshubovi a je z období vlády Chatušiliše III. (13. st. př.n.l. Chrám byl postaven z pískovcových bloků na ploše 42 x 64 metrů. Byl tvořen centrální chrámovou budovou obklopenou asi 78 skladovacími místnostmi. Za bránou do posvátného území se nacházely sochy 4 lvů. Během vykopávek zde byla objevena chetitská knihovna s mnoha hliněnými destičkami.
Hradní bránou se dojde k samotnému hradu Büyük Kale. Kamenné základy nesly kdysi stavbu z hrázděného zdiva z vepřovic. Svými rozměry 135 x 160 metrů je to největší chetitská stavba. Pevnost byla tvořena třemi terasovitě uspořádanými nádvořími, aby v případě nebezpečí mohlo být bráněno každé samostatně. Spodní a střední nádvoří sloužilo služebnictvu a rádcům královské rodiny, zatímco horní nádvoří tvořilo vlastní palác. Zde býval umístěný chetitský archiv. Byla to rezidence všech chetitských králů. Dnešní poslední stavba byla postavena ve 13. st. př.n.l. na terase 250 x 140 metrů. Hrad býval obklopen mohutnou zdí s kulatými věžemi.
Asi 300 metrů od velkého hradu se nachází Nišantepe, skalní nápisy. Malý pahorek se zvedá přímo uprostřed města. Na jeho východní straně se nacházejí pamětní nápisy králi Šupiluliumašovi II.
Cesta dále pokračuje kolem městských hradeb. Zde stojí za pozornost Královská brána Kralkapi, soustava bran Yerkapi s podzemní chodbou a především Lví bránou. Lví brána je dvojitá, zaklenutá. Lvi symbolicky ochraňovali Chatušaš od nepřátel a zlých duchů. Dnešní sochy lvů jsou jen kopiemi.
Na nejvyšším vrcholu města se nachází Brána sfing, která byla součástí 70 metrů dlouhého tunelu. Tunel vede z vnitřní strany hradeb na vnější. Tunel byl vystavěn za použití techniky krakorcového oblouku, řad plochých kamenů klonících se jeden k druhému a vytvářejících tak trojúhelníkovitý profil.
Je pravděpodobné, že tunel splňoval ceremoniální funkci. Královská brána byla pojmenována podle postavy v reliéfu na levém pilíři vnitřní vstupní brány. Tato figura ve skutečnosti nezobrazuje žádného příslušníka královského rodu,
ale představuje boha Tešuba s kloboukem a se vztyčenou levou pěstí, ve které pravděpodobně třímá neviditelný meč. Opět se jedná o kopii.
Asi 3 km od sídliště Chatušaš se nachází skalní svatyně Yazilikaya, kde je na mnoha reliéfech zobrazeno procesí bohů, král Tuthalija IV. (1250 - 1220 př.n.l.) a jednotliví bohové. Chetitské náboženství uctívalo asi 1000 bohů, na skalním reliéfu je jich zachyceno asi 100. Starověká silnice spojovala severní bránu dolního města se Skalním chrámem a zřejmě sloužila k náboženským procesím při zemědělských obřadech. Archeologické výzkumy nazančují, že v nějaké formě zde chrám existoval již kolem r. 1500 př.n.l. Nachází se zde dva skalní reliéfy ze 13. st. př.n.l. Na větším je zobrazeno 66 postav,
na levé straně jsou mužské postavy, na pravé ženské. Bohové se střetávají uprostřed nad oltářem. Scéna, která je zde zachycena, znázorňuje boha Tešuba stojícího rozkročmo nad horskými vrcholy a hledícího na bohyni Hebut - ta stojí na panterovi. Přímo za procesím bohyní poblíž vstupu do rokliny je dobře dochovaný obraz zakladatele chrámu Tuthalija IV., který svírá v levé ruce standartu a v pravé ruce okřídlený sluneční kotouč. Proti hlavnímu reliéfu je menší představující krále Tuthalija IV. stojícího na dvou horách. Podle chetitských nápisů se jedná o součást rituálních oslav příchodu nového roku, které se pravděpodobně časově shodovaly s příchodem jara. Místnosti po stranách jsou rovněž vyzdobeny reliéfy.
Menší roklina na pravé straně je střežena dvěma reliéfními sfingami a skupinou 12 postav vyzbrojených meči, lemujících levou stěnu. Jde o válečné figury bohů. Je zde zobrazen i bůh Šarruma objímající krále Tuthalija IV. Bůh je znázorněn jako gigantická postava s kloboukem a s ochrannou paží objímající krále. Objev zpopelněných pozůstatků v nikách ve skále vedle řady reliéfních bohů ozbrojených meči napovídá, že tato část chrámu mohla sloužit jako pohřebiště chetitských králů.
Město bylo založeno během 8. st. př.n.l. kolonisty ze Sinope a Milétu, kteří se usadili na strmém útesu u strží Kuzgun a Tabakhane. Nové město dostalo své jméno po plochém vrcholu výběžku - traeza neboli stůl, v antické řečtině Trapezus. Od vládou Římanů a Byzantinců se těšilo velké prosperitě, díky své poloze na severovýchodním konci větve Hedvábné stezky.
Největší slávu zažil Trabzon během krátkého zlatého věku v období 13. a 14. st. Jeden z potomků královské linie Komnenovců, Alexius, dokázal uniknout z Konstantinopole drancované křižáky v r. 1204. Brzy poté se na příkaz gruzínské armády vylodil v Trebizondu a prohlásil se legitimním vládcem Byzantské říše. Královští diplomaté uzavřeli krátkodobá
i dlouhodobá spojenectví s různými turkomanskými
a mongolskými náčelníky. Do Trabzonu mířili četní kupci z Janova a později i Benátek. Připlouvaly významné osobnosti západního světa na italských lodích a Trabzon se stal oázou umění a vzdělanosti v pustině tureckých nomádských kmenů. Místní aristokracie ale sváděla bitvy s přistěhovalými dvořany z Konstantinopole. Jedna taková občanská válka r. 1341 zcela zničila město a uvrhla tak impérium do stadia konečného úpadku. Nakonec to byl Mehmed Dobyvatel, kdo při svém tažení kolem pobřeží Černého moře pokořil sebevědomou říši. R. 1461 poslední vládce mizejícího království David dohodl se sultánem víceméně nekrvavou kapitulaci. Za vlády Osmanů se město stalo významným tréninkovým hřištěm pro budoucí vládce: Selim hrozný zde zastával funkci guvernéra provincie v l. 1490 - 1512 a zde se rovněž narodil a byl vychováván i jeho syn Suleyman Nádherný, který zde žil až do r. 1520, kdy nastoupil na trůn Osmanského impéria. V pozdním osmanském období nastalo v Trabzonu oživení křesťanského vlivu. Byly zde zakládány západní konzuláty a velké množství přepychových obytných domů a paláců. Tento krátký rozkvět ale skončil událostmi světové a občanské války a založením republiky.
Trabzon se roztahuje kolem pobřeží a proniká několik kilometrů do vnitrozemí. Město se 115 000 obyvateli je významným střediskem potravinářského průmyslu a centrem oblasti pěstování tabáku. V jádru starého bazaru, který nabízí ke koupi vše, se nachází největší mešita ve městě, Carsi Camii, která má interiér s pozdní osmanskou výzdobou. Za mešitou stojí Taš Han ze 16. st. s nejrůznějšími dílnami a obchůdky. Pod mešitou stojí bedesten postavený Janovany ve 14. st. a později přestavěný Osmany. Kdysi zde bývalo 48 obchodů ve dvou patrech, ale 4 nosné pilíře neunesly klenbu, která se již dávno zřítila. Dnes slouží bedesten jako továrna na zpracování dřeva.
Most přes říčku Tabakhane vede do starého města Ortahisar. V nejvyšším bodě dále po proudu stojí horní citadela a pod ní méně chráněné město vtěsnané za třetím okruhem hradeb, které sahají až k moři. Citadela byla založena Alexiem II. (1297 - 1320). Nejkrásnější stavbou Ortahisaru je bývalý kostel Panagia Chrisokefalos, dnešní mešita Ortahisar Camii. Na tomto místě již ve 3. st. stával malý kostel. Samotná budova je ze 13. st., ale po požáru v r. 1341 prodělala rozsáhlou přestavbu. Bazilika bývala nejvýznamnější katedrálou trabzonského království, zde se odehrávaly královské svatby, pohřby a korunovace. Název Chrisokefalos - Zlatohlavý - pochází z doby největšího rozkvětu království, kdy si Komnenovci mohli dovolit obložit kopuli zlatem. Zlaté obložení ale již dávno vzalo za své původní byzantské malby zanikly pod nánosy islámských maleb. Mozaiková podlaha ze 13. st. je nyní pokryta betonem.
Z oblasti Ortahisaru se vyjde po mostě Zagnos, postaveném Řekem, který přestoupil na islámskou víru a byl vojevůdcem Mehmeda Dobyvatele. Zagnosova věž je nejjižněji položená hradní věž ve vnějších hradbách, dnes je zde restaurace. Na druhé straně bulváru stojí nejvýznamnější monument osmanského období v Trabzonu, mešita Gülbahar Hatun Camii. Matka sultána Selima I. a manželka sultána Beyazida II. bývala komnénskou princeznou známou svojí zbožností a dobročinností konanou jak pro křesťany, tak i pro muslimy. Zemřela r. 1512, její syn Selim dokončil v r. 1514 stavbu mešity, kterou ona započala, a připojil k ní türbe, kde je pohřbena.
Ve městě stojí několik dalších významných kostelů.
St. Anna Kilisesi je nejstarším Trabzonským kostelem, stojí východně od citadely. Přesné datum výstavby kostela není známo. Rok 884 napsaný nad jižním portálem je datem rekonstrukce.
Yeni Cuma Camii, bývalý kostel St. Eugene, stojí mimo městské zdi. Po požáru v r. 1340 byla vybudována nová kaple s křížovým půdorysem. Původní fresková výzdoba již neexistuje.
Aya Sofia je řeholní kostel stojící na útesu s výhledem na Černé moře. Kdysi na tomto místě stával již předkřesťanský chrám, na jehož základech později vznikla raně byzantská kaple. Současný chrám dal postavit v l. 1238 - 1263 Manuel I. Komnenos. Aya Sofia se stala vzorem pro mnohé pozdější byzantské kostely. Bazilika byla po r. 1461 přestavěna na mešitu, později sloužila i jako muniční sklad a nemocnice.
V pol. 20. st. byly zrestaurovány fresky kostela. Kostel má křížový půdorys s klenbou podpíranou 4 sloupy a se 3 apsidami na východním konci trojité chrámové lodě. Na západním konci se přes celou šířku hlavní chrámové lodě rozšiřuje chrámová předsíň. Kolem jižního vstupního portálu se nachází poškozený dřevěný vyřezávaný vlys zobrazující Adama a Evu v Ráji.
Je jediným z původních tří portálů, které Turci nepoškodili při vysvěcování kostela. Nejvýznamnější fresky se nacházejí v apsidě, chrámové předsíni a v severním portálu. V centrální apsidě je mezi dvěma archanděly Nanebevzetí nad scénou Dosazení Panny na trůn. V klenbě se nachází ne příliš zdařile zrestaurovaný Pantokrator. Strop chrámové předsíně je rozdělen na tři sekce kamennými žebry a je téměř celý zasvěcen scénám ze života Krista. V prostřední sekci jsou vyobrazeny symboly evangelistů. Jižní klenbu vyplňuje Svatba v Káni, Malý Ježíš vyučující v chrámu a Vyléčení kanaánské dcery. V severní klenbě je Nakrmení pěti tisíc a Ztišení bouře na jezeře Galilejském. Severní portikus je věnován scénám ze Starého zákona, včetně Jobova utrpení.
Na severní straně kostela je soubor níže položeného zdiva, které bylo kdysi pravděpodobně křtitelnicí. Zvonice se čtvercovým půdorysem byla dostavěna dodatečně v r. 1443
a vykazuje silný italský vliv v tehdy již upadající říši.
Na počátku byzantské éry bylo budováno mnoho klášterů v horách za Trabzonem. Mnoho klášterů tehdy zastávalo i funkci vojenskou, protože ležely v blízkosti jižních hranic. Nejvýznamnějším a nejslavnějším klášterem byl klášter Sumela, těsně přiléhající ke stěně útesu. Jméno Sumela je pontsko-řeckou zkráceninou a zkomoleninou Panayia tou Melas neboli Panna černé skály, ale tento název se překládá také jako Klášter Černé panny. Černá panna byla uctívána nejméně od r. 385, kdy sem athénský mnich Barnabáš přišel s ikonou, o které tvrdili,
že ji namaloval sv. Lukáš. On a jeho synovec objevili jeskyni
u úzké skalní římsy na cestě nahoru po téměř kolmé palisádě
a umístili ikonu do svatyně v jeskyni. Klášter vyrostl kolem svatého obrazu na poč. 6. st., ale velká část dnešních staveb pochází ze 13. a 14. st., kdy byla Sumela úzce spjata s Trabzonským královstvím. Tehdy se tady také konaly některé korunovace Komnenovců. Klášter Sumela byl urychleně vyklizen v r. 1923 spolu s ostatními ortodoxními řeckými institucemi v Pontu. O šest let později postihl klášter požár. R. 1931 se do kláštera vrátil jeden z mnichů a vyzvedl množství ukrytých pokladů, včetně svaté ikony, která je dnes uložena v muzeu Benaki v Athénách.
Vedlejší silnice dlouhá 23 km vede nahoru do Altindere. Nabízí mnoho krásných výhledů na krajinu kolem kláštera s borovými lesy. Klášter se tyčí v nadm. výšce 1200 metrů na horním konci údolí. Okolí Sumely tvoří národní park (vstupné). Vlastní klášter je spojen s dnem údolí kluzkou lesní cestou, po které trvá výstup cca půl hodiny.
Vystoupá se po vstupním schodišti, projde bránou
a vystoupí se na centrálním nádvoří s mnišskými celami
a ubytovnami umístěnými na pravé straně a kaplí a jeskynní svatyní na levé straně. Většina někdejších obytných oblastí je dnes nepřístupná, protože prodělává restaurační práce. Interiéry jsou velmi poškozené zloději a vandaly. Hlavní jeskynní svatyně je zablokována ze strany nádvoří stěnou, z níž vyčnívá apsida menší kaple. Jsou zde fresky pokrývající každou volnou plochu. Ty nejstarší pocházejí ze 14. st., méně vydařené jsou přídavky z l. 1710, 1740 a 1860.
Někdejší hlavní město bagratovské Arménie Ani je dnes melancholickým, téměř opuštěným místem. Rozprostírá se na planině, kterou odděluje od dnešní Arménie mohutná rokle vyhloubená řekou Arpa Cayi. Od zbytku Turecka oddělují město dva říční přítoky. Arméni byli mistři ve zpracování kamene. Dokladem toho jsou opevnění, střežící severní nechráněnou stranu planiny, a kostely za hradbami s krásnými kompozicemi ze směsi načervenalého pískovce a tmavší vulkanické rudy.
Již v předkřesťanské době zde existovalo osídlení soustředěné kolem citadely. Ta stála nedaleko nejjižnějšího konce planiny. Jméno Ani je pravděpodobně zkomoleninou jména perské bohyně vody Anahit, která patřila k hlavním arménským božstvům. Město poprvé vstoupilo do dějin po usazení arménského klanu Gamsarkanů, který sem přišel
v 5. st. Díky tomu, že Ani leželo na hlavní východo-západní trase karavan, město prosperovalo a největšího rozkvětu dosáhlo
r. 961, kdy Adhot III., pátý vládce v linii bagratovských králů Arménie, přesunul hlavní město říše z Karsu do Ani. Po tři následující generace, za vlády Ashota, Smbata II. a Gagika I., se království i jeho hlavní sídlo těšilo z bohatství a rozkvětu. Překrásné město Ani s populací přes 100 000 směle konkurovalo jak Bagdádu, tak Konstantinopoli. V pol. 11. st. sehrály osudovou roli vnitřní boje o nástupnictví společně s nábožensky motivovaným nepřátelstvím Byzantinců. Tento vývoj vedl k oslabení moci Bagratidů a k uchvácení města
r. 1045. V té době také byly zničeny obranné valy, a tak mohli v r. 1064 vládu nad městem bez větších obtíží převzít Seldžukové. Po pádu Seldžuků se ani ne za století vrátili Arméni podporovaní mocným gruzínským královstvím. Po více než dvě následující staletí vládly sice oslabené, ale stále zpola nezávislé Arménii klany Pahlavuni a Zachariad, které zde vybudovaly další kostely a kláštery. Mongolské nájezdy ve 13. st., silné zemětřesení r. 1319 a přesměrování obchodních tras znamenaly pro Ani i pro jeho zázemí smrtící rány. Po těchto událostech bylo město zcela opuštěno a zůstalo zapomenuto až do 19. st.
Obrovité hradby Ani pocházejí z konce 9. st. Ozdobeny nesčetnými věžemi jsou viditelné ze vzdálenosti několika kilometrů. Do areálu se vstupuje jedinou dochovanou z původních čtyř bran, Aslan Kapisi.
Kostel Spasitele byl postaven v l. 1034 - 1036. R. 1957 byla polovina uťata bleskem, takže stavba ze strany vypadá velmi zvláštně. Stavba je zdobena jemnými reliéfními kříži
a arménskými nápisy. Ve výšce tří metrů je možno vidět na vnější zdi křížový vlys zdobící pravoúhlé pozadí. Jde o pěkný příklad typického arménského chačkaru, reliéfní výzdoby, která dala jméno i pohoří Kačkar.
Kostel Tigran Honenst je řeholní kostel sv. Jiří Iluminátora. Jedná se o nejlépe dochovanou památku v Ani. Kostel s neobvyklým pravoúhlým půdorysem rozděleným na tři části (chrámová předsíň s kolonádou nevydržela) nechal
v r. 1215 postavit zbožný kupec a šlechtic. Půdorys dokazuje významný gruzínský vliv na Ani ve 13. st., ale protože tento kostel patřil k ortodoxní církvi, nikoli k arménské apoštolské církvi, konaly se zde náboženské obřady. Exteriér kostela stále zdobí jemné reliéfní práce, zvířecí motivy a na jižní straně sluneční hodiny, které jsou obvyklým arménským dekoračním prvkem. Kostel je ale především známý díky freskám. Jsou jediné, které se v Ani dochovaly. Fresky pokrývají interiér
a rozprostírají se kolem dnešního vchodu. Ten kdysi býval jednou ze stěn chrámové předsíně. Najdeme zde scény jak z raného období křesťanství v Arménii, tak i epizody ze života obyčejných lidí. Jakmile vstoupíte do první ze tří částí hlavní chrámové lodě, spatříte po pravé straně nižší řadu obrazů - Soud sv. Jiří králem Trdatem III., Umučení Hrpsime a Utrpení sv. Jiří. Po levé straně jsou scény ze života krále Trdata. Transept je vyzdoben výjevy ze života Krista. Na jižní straně je zvěstování, Narození, Vstup do Jeruzaléma a Snímání z kříže. Na severní straně je Vzkříšení Lazara a Apoštoly.
Klášter panen stojí na skalním převisu nedaleko řeky.
Ve srovnání s chrámem Tigran Honents je tato stavba jen malou rotundou s kaplí. Kousek dále jsou zbytky starého mostu.
Katedrála je nápadná svými elegantními proporcemi. Byla vystavěna v l. 989 - 1010 a za svůj vznik vděčí Trdatu Mendetovi, který rovněž opravoval zemětřesením poškozený chrám Aya Sofia v Konstantinopoli. Budov je překvapivě prostá, s pravoúhlým půdorysem, se slepými arkádami typickými pro arménské kostely a nemá vnější apsidu. Klenbu chrámu kdysi podpíraly mohutné pilíře, ale ty již před dávnou dobou zmizely.
Menücehir Camii je nejstarší seldžuckou mešitou v Anatólii. Mešita postrádá mihrab a její intarzovaný mozaikový strop a střídající se červené a černé kamenné zdivo ukazují na přítomnost směsice prvků z dřívějších staveb.
Na jižním konci trojúhelníkového okrsku stojí citadela,
ze které je krásný výhled na okolí a na klášter pod pevností. Klášter stojí v ostré křivce rokle vyhloubené řekou.
Na severní straně citadely stojí druhý kostel sv. Jiří (Abighamrets), postavený r. 1040. Tato rotunda se nepodobá žádné jiné stavbě v Ani - místo slepých arkád je dvanáctistranný exteriér doplněn funkčními zapuštěnými kryptami, které se střídají se šesti zaoblenými vnitřními nikami.
Třetí kostel sv. Jiří (Gagik I.) je z r. 998. Nepoškozená budova je jednou z největších ve středověké Arménii, ale reliéfní výzdoba inspirovaná rotundou ve Zvartnotsu v Arménii ze 7. st., se zhroutila téměř okamžitě a dnes jsou zde jen vnější stěny
a pahýl obrovitého sloupu.
Ararat je vyhaslou sopkou, kde údajně odpočívá Noemova archa. Hora má dva vrcholy, vyšší měřící 5165 metrů je znám pod označení Büyük Agri a ten menší s výškou
3925 metrů jako Kücük Agri. Arménští mniši považují Ararat za posvátnou horu a nikdo nemá dovoleno na ni vystupovat, takže byla poprvé pokořena až v r. 1829 Němcem Johannem Jacobem Parrotem.
Ararat leží ve velmi citlivé vojenské zóně, kde se stýkají hranice Arménie a Íránu. Ararat se stal zakázanou zónou na poč. 90. let díky rebeliím spojeným s kurdskou otázkou.
V nadm. výšce 3000 metrů je hranice lesa, sněžná čára začíná ve výšce 4400 metrů, oblast nad 4900 metrů je oblastí věčného sněhu.
Kniha Genese: Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. Byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe.
Když přešlo 150 dnů, začaly vody ze země ustupovat
a opadávat, takže 17. dne 7. měsíce archa spočinula na pohoří Araratu. A vody ustupovaly a opadávaly až do 9. měsíce; prvního dne 10. měsíce se objevily vrcholky hor.